Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1677/2025, ze dne 24. 8. 2026 zabýval otázkou přípustnosti vydání mezitímního rozsudku v případě námitky úplného uspokojení plnění.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu vydání mezitímního rozsudku podle § 152 odst. 2 o. s. ř. předpokládá, že právní základ nároku je dán alespoň v nepatrné části a že nárok nezanikl. Je-li mezi stranami veden spor o výši nároku či způsob jejího určení a žalovaní se brání tím, že nárok byl již zcela uspokojen poskytnutým plněním, stává se určení rozhodné výše nutným předpokladem pro zodpovězení otázky, zda nárok vůbec ještě existuje. V takovém případě nelze mezitímním rozsudkem vyslovit, že žalobní nárok je ve svém právním základu opodstatněný, aniž by měl soud za zjištěné, že výše nároku převyšuje částku již zaplacenou žalovanými.
Připouští-li soud variantu pozdějšího zamítnutí žaloby konečným rozsudkem (dospěl-li by k závěru, že žalovaní či někteří z nich již nejsou povinni plnit), jde o závěr rozporný s účinky mezitímního rozsudku, jenž lze vydat toliko v situacích, kdy je nárok dán alespoň v nepatrné části; mezitímní rozsudek proto v takové situaci vydat nelze.
