Nejvyšší soud se v usnesení sp. zn. 26 Cdo 853/2026, ze dne 15. 9. 2026 zabýval otázkou zda lze považovat za přehlasovaného vlastníka ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. takového vlastníka jednotky, který se fyzicky neúčastnil shromáždění vlastníků jednotek v případě, kdy bylo svoláno v rozporu se zákonem či stanovami. Nejvyšší soud řešil rovněž otázku, zda lze po vlastníkovi spravedlivě požadovat, aby se jednání účastnil a teprve poté namítal nezákonnost postupu při jeho svolávání.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu institut přehlasovaného vlastníka slouží k ochraně vlastníka jednotky v situaci, kdy mu rozhodnutí přijaté většinou může způsobit újmu nebo zasáhnout do jeho práv, a to bez ohledu na to, zda byl fyzicky přítomen na shromáždění. Pokud je shromáždění vlastníků jednotek svoláno způsobem, který je v rozporu se zákonem či stanovami (například proto, že bylo zjevně svoláno někým, kdo k tomu nebyl oprávněn), nelze po vlastníkovi spravedlivě požadovat, aby se jednání účastnil a teprve poté namítal nezákonnost postupu při jeho svolávání. Pro jeho nepřítomnost na shromáždění je tak dán vážný důvod, neboť jeho nepřítomnost je přímým důsledkem vadného postupu svolavatele, nikoli jeho pasivity. Za těchto okolností je namístě považovat takového vlastníka za přehlasovaného ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z., neboť v konečném důsledku byl zbaven možnosti uplatnit své hlasovací právo a ovlivnit rozhodnutí.
