Odpovídá nemocnice jako poskytovatel zdravotní péče za nemajetkovou újmu pozůstalého po pacientovi, kterého během hospitalizace usmrtil jiný pacient. Právě tuto otázku řešil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 477/2026.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že poskytovatel zdravotní péče neodpovídá automaticky za násilný exces třetí osoby, pokud neměl konkrétní poznatky o hrozícím nebezpečí a nemohl mu reálně zabránit. Odpovědnost by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by poskytovatel měl nebo musel mít konkrétní poznatky o hrozícím nebezpečí a měl reálnou možnost mu zabránit. Samotný tragický následek nepostačuje k závěru o porušení prevenční povinnosti ani o odpovědnosti z provozní činnosti.
Podle skutkových zjištění v posuzovaném případě útočící pacient před událostí nevykazoval takové projevy agresivity nebo nebezpečnosti, z nichž by nemocnice mohla dovodit konkrétní hrozbu pro ostatní pacienty. Samotná psychická zátěž spojená s vážnou diagnózou a hospitalizací podle Nejvyššího soudu nepostačuje k závěru, že nemocnice měla předvídat násilný útok. Nejvyšší soud zdůraznil, že postup zdravotnického zařízení nelze hodnotit zpětně pouze podle tragického následku. Rozhodující je, co bylo možné rozpoznat před událostí. Nemocnice také není povinna provádět osobní prohlídky pacientů nebo jejich věcí, pokud pacient nevykazuje konkrétní známky nebezpečí pro sebe nebo okolí. Odpovědnost za újmu musí být založena na konkrétním porušení právní povinnosti a prokázané příčinné souvislosti. Poskytovatelé zdravotní péče mají dbát o bezpečí pacientů, avšak nelze po nich požadovat, aby předvídali a odvraceli zcela mimořádné a objektivně nerozpoznatelné útoky třetích osob.
