Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2339/2025, ze dne 21. 7. 2026 posuzoval situaci, kde se smluvní ujednání o výhradním realitním zprostředkování odchyluje od časového omezení výhradního realitního zprostředkování podle § 17 odst. 4 zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování, ve znění pozdějších předpisů.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu časové omezení výhradního realitního zprostředkování podle § 17 odst. 4 zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování, míří pouze na vztah realitního zprostředkovatele a zájemce, který je spotřebitelem, a je stanoveno k ochraně spotřebitele. Odchyluje-li se ujednání o výhradním realitním zprostředkování od časových podmínek tohoto ustanovení, uplatní se § 1812 odst. 2 o. z. a k takovému ujednání se nepřihlíží; porušení těchto časových podmínek samo o sobě nezakládá neplatnost celé smlouvy o realitním zprostředkování.
Ustanovení § 576 o. z. obsahuje obecnou úpravu částečné neplatnosti právního jednání, která se nepoužije, je-li k dispozici úprava zvláštní. O takovou zvláštní úpravu jde také u právních norem, jejichž účelem je vyloučit platnost ujednání, která jsou s nimi v rozporu, aniž by byla dotčena platnost zbývajícího obsahu právního jednání; tak je tomu například u § 1812 odst. 2 o. z., podle něhož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele nepřihlíží. Taková zvláštní právní úprava má přednost před obecnou úpravou částečné neplatnosti podle § 576 o. z. Zjištění, zda má určitá právní norma uvedený účel, je otázkou výkladu příslušné právní úpravy.
