Nejvyšší soud se v usnesení sp. zn. 23 Cdo 955/2026, ze dne 24. 6. 2026 vyjádřil k otázce nové lhůty k zaplacení soudního poplatku po nepřiznání osvobození.
Nebylo-li poplatníku přiznáno osvobození od soudních poplatků na základě jeho včasné žádosti, jíž reagoval na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 nebo 2 zákona o soudních poplatcích, musí soud při stanovení „nové lhůty“ k zaplacení soudního poplatku respektovat její minimální délku 15 dnů. Stanoví-li výjimečně lhůtu kratší, musí při stanovení „nové lhůty“ uvést důvod jejího zkrácení; nezaplacení soudního poplatku v takto nově určené kratší lhůtě je důvodem pro zastavení řízení podle § 9 odst. 1 nebo 2 zákona o soudních poplatcích jen tehdy, byly-li naplněny zákonem předpokládané důvody výjimečného zkrácení minimální 15denní lhůty, jimiž bylo zkrácení lhůty při stanovení „nové lhůty“ odůvodněno.
Důvodem pro výjimečné stanovení kratší lhůty může být i skutečnost, že jde o opakovanou výzvu k zaplacení soudního poplatku po nepřiznání osvobození od soudních poplatků, takže poplatník již byl na svou povinnost a výši soudního poplatku upozorněn a mohl být připraven na její splnění. I takto zkrácená lhůta však musí být přiměřená, tedy musí poplatníku s ohledem na konkrétní okolnosti věci poskytovat reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku.
