Ústavní soud se v nálezu sp. zn. III.ÚS 1007/25, ze dne 11. 6. 2026 vyjádřil v souvislosti se sporem o vydržení vlastnického práva k otázce extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudu a dále k otázce vad rozhodnutí z důvodu opomenutých důkazů.
Podle právního názoru Ústavního soudu je jedním z nezbytných předpokladů jakéhokoliv – řádného i mimořádného – vydržení držba věci. Držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a současně držební vůli, tedy úmysl věc držet pro sebe, nikoliv pro jiného (animus possidendi). Pokud soudy dovodí držbu věci z důkazů, jež mohou ze své podstaty prokázat nanejvýš držební vůli, avšak nikoli již faktické ovládání věci, zatíží svá rozhodnutí vadou extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Soudy v obecné rovině nemají povinnost provést všechny navržené důkazy. O vznesených důkazních návrzích však musejí rozhodnout. Pokud těmto důkazním návrhům nevyhoví, musejí ústavně konformním způsobem vyložit, z jakých důvodů důkazy odmítly provést. Pokud soudy odmítnou provést důkazy navržené účastníkem řízení, jež mohou být klíčové pro prokázání jeho tvrzení, nebo se s jeho důkazními návrhy nevypořádají ústavně konformním způsobem, zatíží svá rozhodnutí vadou opomenutých důkazů v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
