Ve stavební praxi jsou často řešeny dohody o narovnání mezi veřejným zadavatelem (typicky městem nebo obchodní společností ovládanou městem) jednajícím v pozici objednatele a soukromými obchodními společnostmi jednajícími v pozici zhotovitele (jde typicky o stavební společnosti). Dohody o narovnání ve výstavbě se však netýkají jen problematiky stavebních společností, často jsou uzavírány i s projektovými manažery, architekty a obdobnými dodavateli. Dohody o narovnání v těchto případech přesahují právní rámec soukromoprávní úpravy a na jejich uzavírání (zejména na jejich obsah) jsou kladeny vyšší nároky, neboť problematika těchto smluv se rovněž dotýká oblasti práva veřejného zadávání a práva Evropské unie, a to např. v rozsahu podstatné změny závazku ze smlouvy na plnění veřejné zakázky a tzv. nedovolené veřejné podpory. Dohody o narovnání se nejčastěji uzavírají v případech sporů o výši smluvní pokuty, výši ceny plnění (vícepráce) a nároků z odpovědnosti za vady (ať již v době předání a převzetí či v záruční době).
V transakční praxi se velmi často řeší otázka oprávněnosti nároku věřitele na úhradu smluvní pokuty. Vždy je nezbytné vnímat, že smluvní pokuta není reálným zajištěním povinnosti dlužníka, ale pouze utvrzením dluhu, a že úhrada smluvní pokuty je odvislá nejen od vůle dlužníka plnit, ale i od výše budoucích disponibilních prostředků v rámci majetku dlužníka.
V případě sporů o výši smluvní pokuty často dochází k nekonečnému jednání smluvních stran o nalezení kompromisu, kdy zpravidla jedna ze stran si je „jista“ svým nárokem na uhrazení smluvní pokuty, zatímco druhá smluvní strana (typicky zhotovitel) zpochybňuje vznik práva na úhradu smluvní pokuty. Mnozí zhotovitelé tvrdí, že např. ustanovení o smluvní pokutě je nicotné či neplatné, resp., že ustanovení smlouvy o smluvní pokutě je neurčité, tj. nicotné (tj. nelze k němu přihlížet); takový argument by mohl obstát např. tehdy, pokud by nebylo možné jednoznačně určit výši smluvní pokuty (tj. jak se vypočítá, z jaké částky, zda se počítá z částky včetně daně z přidané hodnoty apod.) či povinnost, jejíž splnění smluvní pokuta utvrzuje (tj. pokud by tato povinnost nebyla stanovena jednoznačně, ale např. pouze sdělením, že smluvní pokuta náleží za porušení jakékoli povinnosti podle smlouvy apod.).
Dohody o narovnání v těchto případech přesahují právní rámec soukromoprávní úpravy a na jejich uzavírání (zejména na jejich obsah) jsou kladeny vyšší nároky, neboť problematika těchto smluv se rovněž dotýká oblasti práva veřejného zadávání a práva Evropské unie, a to např. v rozsahu podstatné změny závazku ze smlouvy na plnění veřejné zakázky a tzv. nedovolené veřejné podpory. Dohody o narovnání se nejčastěji uzavírají v případech sporů o výši smluvní pokuty, výši ceny plnění (vícepráce) a nároků z odpovědnosti za vady (ať již v době předání a převzetí či v záruční době).
Stejně tak zhotovitelé často namítají, že ustanovení ve smlouvě ohledně smluvní pokuty je neplatné, a to např. proto, že se příčí dobrým mravům (tj. že se dobrým mravům příčí samotné sjednání smluvní pokuty, nikoli její výše, ta může být toliko důvodem pro moderaci), nebo proto, že byl zhotovitel např. při sjednání víceprací uveden v omyl (tj. např. předpokládal, že automaticky dochází k prodloužení času plnění apod.). Zhotovitelé často namítají, že postup objednatele je v rozporu se zásadou poctivosti, popř. je zneužitím práva. Obdobně je často tvrzeno, že k prodlení zhotovitele došlo z důvodu prodlení objednatele. Typickým tvrzením je, že k prodlení zhotovitele došlo z důvodu události vyšší moci. Často se lze setkat i s tvrzením, že k prodlení zhotovitele došlo z důvodu spoluzavinění objednatele.
Členové orgánů městských obchodních společností stojí často před velmi komplikovaným rozhodnutím, zda má smysl iniciovat soudní řízení o uložení povinnosti zhotoviteli uhradit smluvní pokutu, a to zvláště za situace kdy je často evidentní, že zhotovitel uplatněný nárok nikdy neuhradí, resp. jej bude rozporovat, a kdy ani nová judikatura Nejvyššího soudu nepřináší jistotu. Často jde o velmi vysoké částky, např. v řádech desítek milionů korun českých, které členové orgánů městských obchodních společností nemohou ignorovat. Právě v těchto případech může dohoda o narovnání za určitých podmínek a předpokladů vyřešit takto komplikovanou situaci.
Smluvní pokuta
Podle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („OZ“) věty první „ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda„.
Podle § 2051 věty první OZ „nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta„. Pokud by tedy soud dospěl k závěru, že výše smluvní pokuty přiměřená není, neměl by sice smluvní pokutu z tohoto důvodu považovat za neplatnou (pro rozpor s dobrými mravy), mohl by ale smluvní pokutu snížit.[1]
Je třeba upozornit na zásadní rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 vyhlášený ke dni 27. 1. 2023, podle kterého: „Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.„
Tento rozsudek tedy (na rozdíl od dřívější odborné literatury) uvádí, že při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty soud nemá zkoumat samotné ujednání o smluvní pokutě, ale již přímo konkrétní pohledávku na zaplacení smluvní pokuty; přitom je třeba vzít v potaz nejen okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, ale také okolnosti, které nastaly až při porušení smluvní povinnosti, která byla smluvní pokutou utvrzena, a dokonce i okolnosti, které nastaly až v souvislosti s tím.
Tento rozsudek tedy (na rozdíl od dřívější odborné literatury) uvádí, že při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty soud nemá zkoumat samotné ujednání o smluvní pokutě, ale již přímo konkrétní pohledávku na zaplacení smluvní pokuty; přitom je třeba vzít v potaz nejen okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, ale také okolnosti, které nastaly až při porušení smluvní povinnosti, která byla smluvní pokutou utvrzena, a dokonce i okolnosti, které nastaly až v souvislosti s tím.
Aplikace tohoto rozsudku znamená, že soud bude povinen vzít v potaz případná tvrzení zhotovitele ohledně okolností, za nichž došlo k porušení jeho smluvní povinnosti (např. že většina prodlení byla způsobena vícepracemi vyžádanými ze strany objednatele), stejně jako další tvrzení týkající se např. zásahu do zájmů objednatele takovýmto porušením (např. že tyto zájmy byly zasaženy jen zcela zanedbatelně a že objednateli nebyla způsobena ani žádná škoda). Nelze vyloučit, že tímto způsobem by soud skutečně mohl dojít k závěru, že konečná výše smluvní pokuty (tj. objednatelem uplatněná pohledávka vůči Zhotoviteli) je skutečně nepřiměřená, a adekvátním způsobem ji snížit.
Přípustnost a podmínky narovnání podle občanského zákoníku
Podle § 1903 odst. 1 věty první OZ „dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné„. Narovnání je tedy dohodou stran o změně závazku, která má tři základní znaky: (i) spornost či pochybnost dosavadních práv a povinností stran; (ii) skutečnost, že v důsledku narovnání dojde ke vzniku nového závazku; a (iii) skutečnost, že obsahem narovnání budou oboustranné ústupky stran.[2]
Spornost či pochybnost záleží na subjektivním posouzení stran a může se týkat jak otázek skutkových (např. jaký byl průběh prací), tak i právních (např. kdo odpovídá za způsobenou škodu či jaká je výše škody). Pokud by v rámci „narovnání“ nedošlo k odstranění sporných či pochybných práv a povinností, nemohla by být dohoda posouzena jako narovnání[3]. Narovnáním také musí dojít ke zrušení starého (sporného či pochybného) a ke vzniku nového závazku. Je nutné, aby strany projevily shodnou vůli na tom, že narovnaný vztah bude platit namísto původního. Konečně jsou k narovnání nutné oboustranné ústupky stran. Dohoda, při které k oboustranným ústupkům nedochází, nemůže být posouzena jako narovnání[4]. Obdobně nemůže být jako narovnání posouzena dohoda, kterou se dosavadní sporný závazek pouze ruší, protože tím nedochází ke vzniku závazku nového.
Podle odborné literatury „předmětem narovnání může být jednotlivý závazek či jeho část, několik závazků či dokonce veškeré právní vztahy mezi stranami (§ 1905). Narovnána však mohou být pouze taková práva a povinnosti, s nimiž mohou účastníci disponovat. V první řadě to budou práva majetková„.[5] Právy, kterými mohou strany disponovat, jsou především práva majetková. Narovnány mohou být i takové práva a povinnosti, o kterých již bylo v minulosti rozhodnuto soudem, které byly promlčeny nebo které vyplývají z neplatné smlouvy[6]. Narovnání vychází z předpokladu, že narovnávané právo je sporné či pochybné, nebude proto zřejmě možné stanovit jeho hodnotu. Proto v případě, kdy se ukáže, že uzavřením dohody o narovnání mezi stranami vznikl nepoměr, nemá postižená strana právo se této skutečnosti dovolávat[7].
Narovnání je tedy dohodou stran o změně závazku, která má tři základní znaky: (i) spornost či pochybnost dosavadních práv a povinností stran; (ii) skutečnost, že v důsledku narovnání dojde ke vzniku nového závazku; a (iii) skutečnost, že obsahem narovnání budou oboustranné ústupky stran.
Není dosud jednoznačně vyřešena otázka, jaký dopad na původní sporný či pochybný závazek může mít situace, kdy některá ze stran od dohody o narovnání odstoupí, tj. zda v takovém případě může dojít k obnově původního závazku. Některé odborné názory uvádějí, že k obnově původního závazku nedojde[8]; jiný odborný názor však uvádí, že k této obnově dojít musí[9].
Narovnání z pohledu péče řádného hospodáře
Povinnost péče řádného hospodáře je upravena v § 159 odst. 1 OZ větě první, a to tak, že „každý, kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.“ Povinnost péče řádného hospodáře tedy dopadá na všechny členy volených orgánů právnických osob; ti mají povinnost vykonávat své funkce s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi (informovaností) a pečlivostí. OZ nestanoví, jaká minimální úroveň informovanosti a pečlivosti je k dodržení péče řádného hospodáře vyžadována; povinnost péče řádného hospodáře je však dále modifikována v zákoně č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů („ZOK“). Tato úprava dopadá na právnické osoby, na které se ZOK aplikuje (tj. obchodní společnosti a družstva), tedy i na městské obchodní společnosti.
Podle § 51 odst. 1 ZOK „pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou„. Tato úprava tedy dopadá na jednání, ke kterým dochází (a) při podnikatelském rozhodování a (b) v rámci právnických osob podléhajících ZOK. Stejně jako obecná úprava v OZ i § 51 odst. 1 ZOK po členech volených orgánů požaduje (a) nezbytnou loajalitu a (b) pečlivost a potřebnou informovanost; na rozdíl od obecné úpravy v OZ však uvádí, že této pečlivosti a potřebné informovanosti je dosaženo v případě, že člen voleného orgánu (i) v dobré víře (ii) rozumně předpokládá, že jedná informovaně a (iii) v obhajitelném zájmu obchodní korporace (jedná se o tzv. tříprvkový test, jehož splnění značí, že bylo jednáno pečlivě a s potřebnou informovaností; pokud bylo navíc současně jednáno i s nezbytnou loajalitou, nemohlo dojít k porušení péče řádného hospodáře). V daném případě se uplatňuje tzv. pravidlo podnikatelského úsudku, které zmírňuje úpravu péče řádného hospodáře v OZ, a to proto, že rozhodování při podnikání s sebou vždy nese určitou míru rizika (zpravidla nelze předpokládat výsledek určitého rozhodnutí či spoléhat na to, že určitý výsledek nastane). Od členů volených orgánů (podnikajících) obchodních korporací se očekává, že budou podstupovat určitá (kalkulovaná) rizika, využívat obchodních příležitostí, rozhodovat o otázkách uzavření smíru či vedení sporů apod.; § 51 odst. 1 ZOK proto tyto osoby chrání před odpovědností za případné negativní následky jejich (jinak žádoucího) jednání.[10]
Členové volených orgánů (a to i podle OZ) odpovídají za řádný výkon své funkce, nikoliv za výsledek své činnosti (tj. jednají-li s péčí řádného hospodáře, buď podle OZ, nebo, pokud se na ně aplikuje ZOK, podle ZOK) nejsou odpovědní za škodu, byť by v důsledku jejich jednání obchodní korporaci vznikla)[11].
V souladu s povinností jednat s péčí řádného hospodáře přitom musí být přistupováno i k dohodě o narovnání; nerespektování této povinnosti může (v obecné rovině) za určitých okolností způsobit jak odpovědnost občanskoprávní (náhrada škody), tak i případně trestněprávní. Je přitom třeba posoudit veškeré okolnosti, které rozhodování o případném (ne)uzavření dohody o narovnání ovlivňují, zejména všechny skutkové okolnosti, předpoklad úspěchu v soudním sporu, který by mohl být veden, kdyby narovnání uzavřeno nebylo (je možné, že ústupky v rámci narovnání mohou být mnohem méně nákladné, než případné vedení soudního sporu s nejistým výsledkem), dopady narovnání do další činnosti (pokud by např. byly u protistrany objednány další práce a vedení soudního sporu namísto narovnání by je mohlo zdržet či zmařit, je třeba kalkulovat i s těmito náklady, tj. náklady na časovou prodlevu včetně inflace, náklady na vyhledání nového obchodního partnera apod.[12]). Pokud je dohoda o narovnání uzavřena v souladu s výše uvedenými principy, nenastává rozpor s péčí řádného hospodáře.
Je přitom třeba zdůraznit, že (výhradně) s ohledem na závěry výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu spis. zn. 31 Cdo 2273/2022 lze případné uzavření dohody o narovnání, kdy by městské obchodní společnosti jako objednateli byla zaplacena určitá část smluvní pokuty, považovat v určitých případech a za určitých podmínek za souladné s péčí řádného hospodáře.
Je přitom třeba zdůraznit, že (výhradně) s ohledem na závěry výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu spis. zn. 31 Cdo 2273/2022 lze případné uzavření dohody o narovnání, kdy by městské obchodní společnosti jako objednateli byla zaplacena určitá část smluvní pokuty, považovat v určitých případech a za určitých podmínek za souladné s péčí řádného hospodáře; v případě vedení soudního sporu by totiž (s ohledem na zcela nové pojetí moderace smluvní pokuty, kdy soud může, resp. musí brát v potaz i okolnosti, které nastaly až následně, tj. např. až v souvislosti s porušením smluvní povinnosti, která byla smluvní pokutou utvrzena) objednatel mohl obdržet i částku daleko nižší (zvláště pokud by soud zhodnotil, že např. objednateli nevznikla žádná škoda nebo že prodlení bylo způsobeno zčásti jeho požadavky aj.).
Narovnání z pohledu práva veřejných zakázek
U objednatele v postavení veřejného zadavatele je třeba případné narovnání posoudit i s ohledem na zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů („ZZVZ“). Přestože ZZVZ sám o sobě uzavření dohody o narovnání nevylučuje, vždy je však třeba posuzovat, zda uzavření dohody o narovnání nepředstavuje podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku ve smyslu § 222 ZZVZ.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v minulosti dospěl k závěru, že v případě, kdy dohoda o narovnání představuje podstatnou změnu smlouvy na veřejnou zakázku, je její uzavření přestupkem[13]; soudy také potvrdily, že podstatnou změnu smlouvy na veřejnou zakázku může představovat právě snížení smluvní pokuty[14]. Odborná veřejnost však rovněž připouští, že v případě sporu je preferováno smírné řešení, kdy „narovnání sporných práv a povinností je v takové situaci nejefektivnějším řešením, které jednak obě strany nejméně časově, finančně i organizačně zatěžuje, ale především umožňuje bezproblémové dokončení veřejné zakázky„[15]. Přitom „narovnání nemusí nutně znamenat přímou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku (a to ani změnu nepodstatnou), zvláště řeší-li takto strany sporné otázky skutkové. V takovém případě se totiž nemění obsah uzavřené smlouvy na veřejnou zakázku a v zásadě nejsou nijak dotčena ani práva a povinnosti z této smlouvy vyplývající (byť striktně vzato lze tvrdit, že by případné nedořešení oněch skutkových otázek často mělo dopad i na právní postavení stran z hlediska posouzení míry splnění jejich smluvních povinností)„[16].
Výše uvedené závěry se uplatní na dosud probíhající, tj. aktivní veřejné zakázky, u kterých má případná dohoda o narovnání vliv na další postupy stran (např. na výši plnění, na podmínky odpovědnosti dodavatele apod.). V § 222 ZZVZ se výslovně uvádí, že podstatná změna závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku nesmí být učiněna po dobu jeho trvání. Odborná literatura k § 222 ZZVZ uvádí, že „je nutno mít na paměti, že komentované ustanovení se použije výhradně na změny smluv po dobu jejich trvání. Nelze je tedy využít poté, co byla smlouva splněna či jinak zanikla„[i]. Obdobně viz i další odborný názor, podle kterého „zaniklý závazek měnit nelze, tudíž je aplikace § 222 ZVZ na takový závazek vyloučena„[17]. Má-li být tedy dohoda o narovnání uzavřena např. za účelem vypořádání již zaniklého závazku, potom se na dohodu o narovnání § 222 ZZVZ podle všeho neuplatní.[18]
Narovnání z pohledu veřejné podpory
Objednatel v postavení veřejného zadavatele je osobou, která disponuje s veřejnými prostředky; narovnání je proto nutné posoudit i z hlediska tzv. veřejné podpory. Veřejná podpora je jedním z nástrojů potenciálně narušujících hospodářskou soutěž; podle článku 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie: „Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy [pozn. myšleno Smlouva o fungování Evropské unie a Smlouva o Evropské unii] jinak.„
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v minulosti dospěl k závěru, že v případě, kdy dohoda o narovnání představuje podstatnou změnu smlouvy na veřejnou zakázku, je její uzavření přestupkem; soudy také potvrdily, že podstatnou změnu smlouvy na veřejnou zakázku může představovat právě snížení smluvní pokuty.
Veřejnou podporou (tedy opatření, které je standardně neslučitelné s vnitřním trhem Evropské unie, a jehož poskytnutí je z toho důvodu zakázáno) je tedy opatření, které (a) zvýhodňuje určitý podnik nebo odvětví[19], (b) je poskytováno veřejnými institucemi nebo z veřejných rozpočtů[20], (c) může narušit nebo narušuje soutěž na vnitřním trhu[21] a (d) ovlivňuje obchod mezi členskými státy Evropské unie[22]. Neexistuje žádný přesný výčet opatření, která mohou veřejnou podporu představovat; veřejnou podporou tak může být cokoli, co naplní veškeré výše popsané znaky (dotace a subvence, odpouštění platby daní či poplatků, zvýhodněné prodeje majetku či pronájmy apod.); je proto nutné počítat s tím, že při splnění popsaných podmínek může veřejnou podporu (teoreticky a v obecné rovině) případně představovat i dohoda o narovnání (v rámci které dojde např. právě ke snížení smluvní pokuty). Pokud by orgány Evropské unie došly k závěru, že dohodou o narovnání došlo k poskytnutí nepovolené veřejné podpory, mohly by příjemci (zde zhotoviteli) uložit, aby veřejnou podporu vrátil zpět jejímu poskytovateli.
Je proto nutné dohodu o narovnání před uzavřením zkoumat a případně přijmout opatření, která riziko poskytnutí neoprávněné veřejné podpory minimalizují.
Nejsnazší je situace, kdy se o veřejnou podporu vůbec nejedná. Tak tomu je v případech, kdy zamýšlené opatření nenaplňuje jakýkoli (byť i jen jediný) znak veřejné podpory, tj. např. se jedná pouze o lokální opatření, není určeno podniku apod.
Kromě toho se o veřejnou podporu nejedná v případech, kdy opatření (a) je opatřením obecné ekonomické politiky[23], (b) je podporou subjektům nevyvíjejícím ekonomickou činnost[24], (c) je podporou de minimis[25], nebo (d) naplňuje tzv. kritérium subjektu v tržním hospodářství. Kritérium subjektu v tržním hospodářství bylo formulováno judikaturou Soudního dvora Evropské unie a řeší situace, kdy si veřejný subjekt počíná stejně jako jiný soukromý subjekt, postupuje tedy racionálně tak, aby zejména maximalizoval své zisky, popř. minimalizoval ztráty. Pro užití této alternativy je nezbytné zajistit si předem podklady, které tržní racionalitu potvrdí. Mezi tyto podklady řadí orgány Evropské unie referenční srovnání (kdy dochází ke srovnání s obdobnými opatřeními soukromých subjektů, aby bylo ilustrováno, že soukromý subjekt by se v daném případě rozhodl stejně) a jiné metody ocenění (např. posouzení návratnosti investice). Viz např. rozhodnutí Boch Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-234/84: „Vhodnou cestou k určení, zda opatření zakládá veřejnou podporu, je stanovení, zda, za jakých podmínek a v jakém rozsahu je podnik schopen získat sumu na kapitálových trzích. V případě podniku, jehož základní kapitál je téměř celý v držení orgánů veřejné moci, je třeba posoudit, zda by privátní akcionář s ohledem na rentabilitu vložených prostředků bez zvažování sociálních, regionálních a sektorových dopadů, akciový kapitál upsal či nikoliv.„
Pro případy, kdy by se o veřejnou podporu mohlo jednat, Smlouva o fungování Evropské unie uvádí případy, kdy veřejnou podporu (i přes naplnění jejích znaků) poskytnout lze. Pro tyto účely slouží tzv. notifikace, kdy je zamýšlené opatření předem notifikováno Komisi Evropské unie, která jej posoudí a rozhodne, zda jej lze poskytnout. Kromě toho Evropská unie ve svých právních předpisech upravuje tzv. blokové výjimky, což jsou přesně definované oblasti, pro které lze (při splnění veškerých podmínek) opatření poskytnout, přestože by jinak naplnilo parametry veřejné podpory; nutno však dodat, že k zajištění souladu opatření s některou z blokových výjimek je vhodné toto opatření formulovat přímo za tímto cílem, jelikož podmínky blokových výjimek jsou natolik komplexní, že jejich naplnění ex post (tj. až dodatečně) je zpravidla problematické, ne-li nemožné.
Objednatel v postavení veřejného zadavatele je osobou, která disponuje s veřejnými prostředky; narovnání je proto nutné posoudit i z hlediska tzv. veřejné podpory. Veřejná podpora je jedním z nástrojů potenciálně narušujících hospodářskou soutěž.
Závěr
Pokud by tedy zhotovitel navrhl objednateli (městské obchodní společnosti) uzavření dohody o narovnání ohledně smluvní pokuty podle smlouvy o dílo, musel by objednatel posoudit (a) zda se vůbec jedná o narovnání (tj. zda existují sporná či pochybná práva a povinnosti, zda dochází k nahrazení původního závazku novým a zda obě strany provádějí ústupky), (b) zda by bylo narovnání v souladu s péčí řádného hospodáře (tj. posoudit věc informovaně, pečlivě a loajálně, zejména např. zvážit, jaká je pravděpodobnost úspěchu v soudním sporu, jaká by byla finanční či časová náročnost, zda je akceptace narovnání z podnikatelského hlediska smysluplná, zda by v rozporu s péčí řádného hospodáře nebylo naopak spíše odmítnutí narovnání, či zda by objednatel v případě soudního řízení v důsledku moderace smluvní pokuty neobdržel daleko nižší částku apod.), (c) zda by bylo narovnání v souladu se ZZVZ (tj. zda by narovnání nebylo podstatnou změnou závazku ze smlouvy, zda by snížení smluvní pokuty od samého počátku nemohlo vést k účasti více dodavatelů v původním zadávacím řízení, zda smlouva nadále trvá, popř. zda již zanikla a pouze se vypořádává apod.), a (d) zda by narovnáním nebyla zhotoviteli poskytnuta nedovolená veřejná podpora (tj. zda by zhotovitel narovnáním nezískal od objednatele nakládajícího s veřejnými prostředky netržní výhodu, kterou jeho konkurenti získat nemohou, popř. zda lze v dané situaci využít kritérium subjektu v tržním hospodářství s odůvodněním, že soukromý subjekt by v dané situaci narovnání rovněž uzavřel).
Teprve v situaci, kdy by výše popsané posouzení a jeho podklady vyzněly tak, že uzavření dohody o narovnání je přípustné a pro objednatele vhodnější než vedení soudního sporu s nejistým výsledkem, bylo by možné dohodu o narovnání uzavřít. V opačném případě by bylo třeba návrh zhotovitele odmítnout, popř. vyjednat odlišné podmínky tak, aby bylo výše uvedené naplněno. Odmítnutí návrhu na narovnání by potom zřejmě znamenalo zahájení soudního sporu.
_______________________
[1] Viz HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 1290. „Z § 2051 lze v prvé řadě dovodit, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat neplatnost příslušného ustanovení o smluvní pokutě z důvodu porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem toliko k použití moderačního oprávnění soudu. Na druhou stranu nelze vyloučit, aby bylo ujednání o smluvní pokutě posouzeno jako rozporné s dobrými mravy v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána.“
[2] HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 819.
[3] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2589/2018: „Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy vyplývá, že zatímco předpokladem pro uzavření dohody o narovnání je spornost nebo pochybnost vzájemných práv, předpokladem pro uzavření dohody o změně závazku nebo dohody o zániku závazku a jeho nahrazení závazkem novým je naopak existence (původního) závazku.„
[4] „Má-li být narovnání svébytným institutem, je třeba na ně pohlížet jako na smlouvu oboustranně zavazující, která předpokládá oboustranné ústupky stran. Nebude tedy možné jako narovnání kvalifikovat dohodu, jejímž obsahem je buď uznání celého dluhu dlužníkem (§ 2053), nebo naopak jeho prominutí věřitelem (§ 1995). Rovněž úmluva, jejímž obsahem je pouze zánik dosavadního závazku (§ 1981), nemůže být posuzována jako narovnání (§ 1903).“ HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 819.
[5] HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 821 – 822.
[6] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky sp. zn. Rv II 434/34: „Jde o platné narovnání, byly-li jím upraveny jen důsledky původní, byť i neplatné smlouvy.„
[7] HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 823.
[8] Tamtéž, s. 821 – 822.
[9] PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN V. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2021, s. 2048.
[10] Viz také ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 166.
[11] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2363/2011: „Člen voleného orgánu obchodní korporace odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit obchodní korporaci škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.„
[12] Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 115/2019 dovodil, že uzavření narovnání není vyloučeno ani v rámci insolvenčního řízení, tj. při vhodném nastavení se vůbec nemusí jednat o neúčinné právní jednání zkracující práva věřitelů (pokud je narovnání v konečném důsledku při zvážení všech okolností výhodnější).
[13] Viz rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. VZ/S239/06: „[…] jednáním zadavatele tak došlo v souhrnu ke zvýšení ceny předmětné zakázky o částku 6 376 359,- Kč bez DPH, tj. o 28,45 % její původně sjednané ceny. […] V šetřeném případě se zadavatel správního deliktu dopustil tím, že uzavřel smlouvu označenou jako „dohoda o narovnání a vypořádání bezdůvodného obohacení“, aniž by dodržel povinnost stanovenou v § 25 odst. 1 zákona pro přidělení veřejné zakázky. Pokud by zadavatel veřejnou zakázku zadal v příslušném zadávacím řízení, nelze vyloučit, že by v zadávacím řízení podali nabídku i další dodavatelé, kteří by mohli nabídnout výhodnější podmínky než původní dodavatel.„
[14] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 225/2018: „[…] smluvní ujednání, jímž zadavatel změní smlouvu na veřejnou zakázku uzavřenou v souladu se zadávací dokumentací s vybraným uchazečem tím, že oproti původně sjednané částce za každý den prodlení ve výši 50 000 Kč bude nově požadovat pouze částku 12 799,55 Kč (tj. cca pouhých 25,6% z původně sjednané smluvní pokuty) za každý den prodlení, představuje podstatnou změnu práv a povinností ze smlouvy.“ Rozsudek byl potvrzen usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3066/20.
[15] GRULICH, T. Nestandardní způsoby změny závazků ze smluv na veřejné zakázky. Advokátní deník [online]. 2. 12. 2020 [cit. 30. 4. 2021]. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2020/12/02/nestandardni-zpusoby-zmeny-zavazku-ze-smluv-na-verejne-zakazky/.
[16] Tamtéž.
[17] DVOŘÁK, D., MACHUREK, T., NOVOTNÝ, P., ŠEBESTA, M. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s.1082.
[18] SURÝ, J. Změna závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 13.
[19] Dle práva Evropské unie je podnikem jakákoli entita, která vykonává ekonomickou aktivitu. Viz např. i KINCL, M. Veřejná podpora v příkladech a poznámkách. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 16.
[20] Opatření musí být přímo či nepřímo poskytnuto veřejnou institucí či z veřejných zdrojů a musí být veřejné instituci přičitatelné. Viz např. i ÚOHS. Definiční znaky veřejné podpory [online]. [cit. 2. 2. 2023]. Dostupné z: https://www.uohs.cz/cs/verejna-podpora/definicni-znaky-verejne-podpory.html.
[21] Tento znak veřejné podpory nemá přesně vytyčené parametry, existuje však řada vodítek. Podle jednoho z nich je např. soutěž narušena, pokud je poskytnutá výhoda způsobilá zlepšit finanční pozici určitého podniku v porovnání s jiným podnikem, se kterým soutěží.
[22] Podle Komise Evropské unie lze vycházet z toho, že jakékoli narušení soutěže mezi podniky může mít téměř vždy vliv na obchod mezi členskými státy, i když to neplatí absolutně. Komise Evropské unie totiž rozlišuje mezi lokálními opatřeními a opatřeními, která obchod mezi členskými státy alespoň potenciálně ovlivňují; u lokálních opatření k ovlivnění obchodu mezi členskými státy nedochází.
[23] Ta nejsou selektivní, a proto nezvýhodňují konkrétní podniky ani odvětví. Příkladem jsou úrokové míry, daňové sazby apod.
[24] Např. prodej obecního pozemku obyvatelce pod tržní cenou k vytvoření zahrádky pro vlastní potřebu. Příjemce opatření totiž nevyvíjí v souvislosti s opatřením ekonomickou aktivitu.
[25] Jde o limit, při jehož dodržení se má za to, že opatření nenarušuje soutěž a neovlivňuje obchod mezi členskými státy Evropské unie. Podpora de minimis je (vedle dalších podmínek) limitována částkou 300.000 EUR a musí být notifikována Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.